Terapie koněm aneb dá se z toho spadnout i na zadek
Ne náhodou si ke psaní mojí zkušenosti s terapií koněm pouštím soundtrack z filmu „Into the wild“ a zrovna se mi chce psát. Na pobyt u koní jsem si vyhradila 5 dní své dovolené. Být sama se sebou, srovnat si myšlenky, naladit se na přírodu, vypadnout z ruchu velkoměsta, být v tichu, prožít intenzivní pocit z toho, že dýchám, žiju, napojit se na divokost a svobodomyslnost koní a poznat, co se se mnou v 37 letech děje a proč se všechno kolem mě rozpadá. Jasný rozhodnutí a teď to ještě zorganizovat tak, jak chci já. Najít terapii koněm lze. Většinou formou cca jednou týdně s dojížděním anebo v rámci hospitalizace v psychiatrické léčebně. Ani jedno se mi nechtělo. Auto nemám, a i když se mi moc nedaří, na hospitalizaci to ještě není😊. Moje představa byla odjet na 5 dní. Mít terapii minimálně 2x týdně, do toho se učit jízdě na koni, stihnout alespoň 2 vyjížďky na koni do přírody, natrénovat mojí samostatnost, a ještě si slíbit, že během těch 5 dní půjdu do hloubky sebe.
Po oslovení asi 3 lidí, kteří se terapii koněm věnují, se ozvala Tereza. Byla ochotná to zorganizovat a pochopit, o co mi jde. Neznámá paní. Asi mě nějak slyšela. Nebo už jsem byla sama ze sebe tak zmatená, že jsem byla po x letech autentická a konečně věděla, co chci. Nebo mě vyslyšel vesmír. Terka mimo jiné píše horoskopy a pracuje s andělskými kartami a zrovna v týdnu, kdy jsem chtěla svojí akci doladit, jí padla karta „vraťte se k tomu, co milujete“. Za pár dní mi zavolala, že to byla výzva i pro ni a zorganizovala mi program tak, jak sem chtěla. Nadiktovala mi do diáře časy dvou terapií koněm, dvě vyjížďky, hodinu jízdy na koni a odblokování (chtěla jsem do hloubky a Terka to dělá😊). Ještě řekla, že když jsem bez auta tak mě bude na jednotlivé aktivity vozit. Tip na ubytování mi taky ochotně našla. Majitelé penzionu měli koně😊. OK. Nechávám všechno za sebou a jedu.
První setkání v rámci první terapie koněm. „Tak co byste chtěla řešit?“ zeptala se Terka. Nedokážu se vykoktat. Zkoušela jsem tedy nejdřív popsat, co se mi v životě děje. Pravda je, že mám pocit, že funguju jako robot a nic necítím. Všechno kolem mě se rozpadá. Dokonce i požehnaný, vymodlený jiný stav, ve kterém jsem se po 4 měsíční známosti ocitla. Vzala jsem to čistě racionálně. Když něco nefunguje, zastavím to a začnu znova. Nazývám si pro sebe tento model „hrdinství“. Začínám se vnímat jako kámen. A ostatní mi nerozumí. Ani ve vedoucí funkci nepomáhá být jako kámen. A to jsem se celý rok snažila přijít na to, jak v práci lépe komunikovat, jak být pro podřízené více čitelná, jak dosáhnout společných cílů a udělat vše pro to, aby team fungoval. Ve výsledku se před dovolenou dozvídám, že mi smlouva v práci nebude prodloužena. A v osobním vztahu se projevuje, že jsem se taky zrovna nerozhodla tak, jak jsem cítila. Ta „maska“ ve tváři spíš nahrává bitevnímu poli mezi mnou a partnerem. Terka ale byla nad věcí a nenechala mě žvanit až moc: „Takže ta zakázka? Začít víc prožívat, žít, slyšet svoje pocity, umět se líp rozhodovat a komunikovat.“ A šlo se na věc.
Ukázala mi, jak se v kruhu ze země se svým koněm Tarifem (dále jen TT – Terapeut Tarif) dorozumívají. Následovalo moje seznámení s TT. A uznávám, že z něj šel respekt. Víc jsem v moment seznámení věřila Terce, než jemu. „Rozhodněte se, co po Tarifovi budete chtít a udělejte to!“ Vzala jsem bičík a šla na to. Hned po minutě přišla do kruhu koťátka a moje koncentrace na to, kvůli čemu jsem přijela, byla v háji. S komentářem, že Tarif ty koťata zašlápne, přišla rychlá reakce Terezy: „Ty koťata nebudou stát u kopyt a přemýšlet, jestli mají utéct, jestli je ten kůň dost velký na to, aby je zašlápl. Ty koťata prostě odejdou.“ A opravdu se tak stalo. Zastyděla jsem se nad tím, že zase řeším všechno okolo, jen ne to, kvůli čemu tam jsem. Začala jsem se nějak pohybovat s cílem, aby TT šel třeba do leva. Plán jsem samozřejmě neměla. TT pomalinku šel. Šel hodně pomalinku, bez energie a nejistě, úplně stejně jako jsem na tom byla já. Občas se sám od sebe zastavil a koukal někam mimo mě. Terka pomáhala a ptala se, jestli mám teda ten plán, co chci s koněm dělat. Tak jsem ho nějak vytvořila. 3 kola na jednu stranu a 3 kola na druhou. Bičíkem jsem máchala a snažila se povzbudit TT k rychlejšímu kroku. Všemožně jsem se snažila uvnitř sebe přesvědčit, že jsem tady a teď s koněm, a že chci, aby mě vnímal. A najednou to bylo lepší. Nepotřebovala jsem ani tak máchat bičíkem. Když už se mi povedlo TT rozchodit, a to i trochu rychlejším krokem, a dokonce ho dostat i do lehkého klusu, snažila jsem se o ho i zastavit. Zastavení ale mělo vypadat tak, že TT zastaví, postaví se ke mně čelem a bude se na mě dívat. Po pár neúspěšných pokusech jsem TT dostala do klusu. Silou všech vnitřních přesvědčení, že jsme tam spolu a opravdu se to děje, jsem poodstoupila, abych na něj nevyvíjela takový tlak. Tarif zpomalil, elegantně se natočil směrem ke mně, stál a díval se mi do očí! Těžko se ten pocit popisuje, protože kdo nezažil, neví. A já v sobě začala křesat čistou radost. Najednou jsem začala cítit příval energie a chuť to takhle dělat dál, abych takový pocit mohla zažít ještě jednou. Terka vypadala taky spokojenější. A co dál? Terka měla nápad, že by to mohlo jít i se zavřenýma očima. Než jsem se rozkoukala, měla jsem na hlavě bundu a nic neviděla. Nemám to vůbec ráda. Při plném vědomí nic nevidět a nemít kontrolu. Rozum ví, že se kolem mě něco děje, a já to nemám pod kontrolou. Navíc někde v tom kruhu bylo přeci to velký svobodomyslný zvíře. Když už jsem překonala minutovou paniku, nezbylo mi než opravdově intuitivně zkoncentrovat samu sebe a vnímat i TT. A pak jsem uslyšela jeho kroky. Pokoušela jsem se naladit na jeho krok a od Terezy jsem měla nakázaný prostě v tom zůstat, než řekne, nebo než se já rozhodnu zastavit. Pokud si pamatuju dobře, tak v jeden moment, když jsem chtěla zpomalit a pomalu zastavit, nadzvedla jsem bundu. Podívala jsem se co se kolem mě děje, nevěříc, že bych mohla být s koněm napojená a v souladu pouze na základě pocitu. Zjistila jsem, že TT se fakt pohybuje stejným směrem jako já. Byla jsem celá rozhozená, že i takhle může vypadat napojení, komunikace i porozumění mezi mnou a TT.
Zajímavé je, že i když mám za sebou několik hodin klasické psychoterapie a dokonce jsem sama absolvovala psychoterapeutický výcvik, nikdy jsem s nikým nezažila pocit čisté radosti z napojení v takový intenzitě a po tak krátké době spolupráce jako s TT. V jeden okamžik mě to dost dojalo. Asi nejvíc to, že půl života se snažím na sobě pracovat a pak v kruhu s koněm dochází k okamžitým reakcím a jasnému zrcadlení toho, jak já sama funguju, v rámci svého bytí, v okamžiku tady a teď. Napadlo mě i to, že si mě třeba TT začíná i vážit, nebo že mě má rád. Každopádně já to tak začínala cítit vůči němu. Na konci hodiny se mi chtělo už jen vedle něj být, poděkovat mu a pomazlit ho.
Další den jsem měla hodinu ježdění na koni. Řeknu jen, že v sedle je to jiný než ze země. Domácí, u kterých jsem bydlela, mi né nadarmo říkali, že dřív než ježdění to chce několik desítek hodin tréninku ze země.
Třetí den mého pobytu následovalo odblokování u Terezy. Otevřelo a vyladilo další intimnosti, týkající se mých pocitů, životních vzorců a naladění na sebe samu. I když jsem se bránila vytáhnout starý křivdy, nějak se objevily. Než jsem došla k podstatě vnitřního konfliktu, který jsme chtěly odblokovat, tak se kámen, co jsem držela v ruce, málem rozpadl. Ale povedlo se a došlo i na slzy. Následoval relax při projížďce na koních v přírodě, kde šlo více méně o mojí meditaci a pozorování přírody, kde to funguje tak, že věci se dějí i bez toho, abych do toho zasahovala.
Čtvrtý den pobytu a druhá hodina terapie koněm😊. Terce se nechtělo zasahovat do našeho napojení s Tarifem. Je to jiné dělat věci samostatně. Po třech dnech u koní jsem cítila, že víc žiju a dýchám a toužila jsem, aby to i TT ze mě cítil a vnímal. Navíc dusot jeho kopyt vibroval i s mým tělem. Terka jenom napověděla, že můžu komunikovat i bez bičíku. A jestli chci, aby to bylo živější, tak můžu zkusit běžet. Když to půjde dobře, Tarif prý poběží se mnou. Zkusili jsme krok, rychlejší krok, klus a najednou zvýšit rychlost i na cval. Tarif cválal! Za mým zadkem! Hodně blízko! Prostě byl se mnou. Oba plný energie. Neskutečný. Beze slov, bez bičíku, bez vodítek, v tichosti, jen my dva. My to fakt dali! Tarif mě znal dohromady asi 3 hodiny jeho života. V normálním životě se takhle s některými lidmi nedomluvím ani po 3 letech, natož abych s nimi zažila napojení a sdílela některý hluboký pocity. Možná je to ale o mně. Chci mít masku, abych se cítila bezpečně a neohroženě. Ale oni se přes ní ke mně lidi blíž nedostanou. Funguju tak, že si vytvářím domněnky, co tak udělat líp aby se mi dařilo a abych byla milovaná. Slyším jen, že si „musím uvědomit…“ a „měla bych být….“. Rozčiluje mě to, ale nic s tím nedělám! Vytvářím si vzorce, jak se naladit na myšlenku druhých – někdy i bez toho, aniž by oni sami nějakou myšlenku vyslovili. Taky si myslím, že ostatní si myslí, že bych něco měla. A tohle si zase ve svém modelu nazývám „empatie“. Takže ostatní jsou pro mě bod č. 1 a na sebe zapomínám. Protože přece žijeme pro lásku druhých. S Tarifem jsem si připomněla, že to je blbost! Pokud sama nebudu napojená na svoje pocity, nikdy se s nikým nedomluvím, nikdy nezažiju to, co s ním. O svobodomyslnosti, divokosti a přirozené autoritě si budu moct nechat jen zdát. Asi mě trochu zblbly i ty manažerský kurzy. Cizí slova empatie, rozbory osobností a vzorce dnešní moderní doby vedoucí k čisté dokonalosti. A víte, jak druhá hodina terapie skončila? No, chtěla jsem si s Tarifem udělat fotku. Vylezla jsem na balík slámy a poprvé se na Tarifa vyškrábala. Bez sedla. Pokračuju přeci v přirozený komunikaci. Terka nás dovedla do kruhovky a nechala stát, než ji uzavřela. Znejistěla jsem. Terka ale vypadala odhodlaně a brala do ruky bičík s cílem, že bysme měli s TT sami obejít několikrát kruh. A co se nestalo. Ještě když Terka kruhovku uzavírala pomocí pásků, tak to do nich Tarif nabral. Já na něm, nechápajíc, zda to bude chtít skočit i se mnou nebo tím prostě projde a začne se mnou odcházet nebo utíkat neznámo kam. Naštěstí s ním Terka zacouvala zpátky do kruhu. Než TT dokončil svůj manévr zacouvání, udělal lehčí otočku, aby teda stál v kruhu, jak jsme po něm chtěly, ztratila jsem svou dosud nabytou rovnováhu a sesunula se z již stojícího Tarifa rovnou na zem. Do středu kruhu. Takže ve finále jsem si z toho sedla na zadek. Přesný dopad na levou půlku. Pěkně od srdce. Chtělo se mi smát. Prý každý dobrý jezdec spadnul z koně, důležitý ale je zase na něj nasednout. Tak jsme to dali znova. V rámci překonání strachu a vlastního sebehodnocení to bylo super. Pak už bylo jen loučení a děkovačka Tarifovi za to, že byl dokonalý terapeut.
Během pobytu jsem zažila pár zajímavých telefonátů. Některé z nich s partnerem. Během nich se objevovalo naše bitevní pole v podobě našich pravd a naslouchání vlastnímu egu. Telefonáty končily i přerušením hovoru v průběhu řeči tzv. típnutím telefonu. Odůvodnění - abychom se nehádali, nebo nešlo tě poslouchat, protože jsi řešil sám sebe a bylo ti jedno s kým mluvíš. Koncem mojí dovolené poslední telefonát zněl „ Promiň, byl jsem za chytrolína. Omlouvám se, už to tak dělat nebudu, protože jsem si uvědomil….“ „Promiň, neměla jsem si vymýšlet, že ten telefon se vybil a měla jsem to říct tak jak jsem to cítila.“ Že by konečně začaly fungovat „vesmírné“ a pro racionálního, dokonalého pragmatika nepochopitelné a naivní věci jako propojení, opravdovost a pocity? A je to tak propojené, že když začnu dělat něco jinak (např. vyzkouším terapii koněm), tak to vnímají i blízcí na dálku???
Závěr:
Vypnout hlavu, prožít, co je třeba prožít, napojit se hlavně na sebe samu, mít odvahu dát najevo pocity, mít respekt vůči tomu, kdo je na blízku a pokoru vůči životu je možná klíč k tomu, abych byla spokojenější a slyšela víc sebe samu v tom, co doopravdy chci. Být svá, svobodomyslná, upřímná k sobě, citlivá, opravdová, budící přirozený respekt, umět se vžít do druhých, dělat věci, který miluju, milovat, radovat se a nenechat si vzít vlastní svobodu a možná i tu divokost. To mi dala terapie koněm.
Dřív jsem hodně cestovala s baťohem na zádech. To, co dává cestování, pro mě bylo něco podobného. Kontakt s koněm dává jako bonus okamžitou reakci. Koně nesoudí, takže dopředu nejsou zaujatí. Kontakt s nimi vyžaduje velkou emoční angažovanost. Na rozdíl od manažerských kurzů, který podle mě vedou jen k přemýšlení nad tím, jak někoho zmanipulovat a ve finále oblbnout i sebe samu, za účelem většího výkonu. Terapie koněm je nenásilná, opravdová, přirozená a funguje neobvykle rychle. Tak, jak mi bylo řečeno na mé dovolené: „Kůň tě přečte během první minuty a nečekej, že si ho ochočíš nebo koupíš jako psa nebo kočku. Oni jsou ze své podstaty divoký. Nedělají rozdíl mezi tím, co cítí, a jak se chovají. Dokud pro něj nebudeš opravdová, nebude si tě prostě všímat. Až když začneš být opravdová bude, dokonalým zrcadlem toho, co děláš. A ty sama buď začneš dělat něco jinak nebo se spokojíš s tím, že se nikam neposuneš a nic nezažiješ.“ Tak s odvahou do toho 😉
S velkými díky Tarifovi a Terce napsala L.